uvod

Vážený posluchači, nyní proměněný ve čtenáře,

není to poprvé, kdy hudební uskupení Motovidlo z Prahy 5 nabídlo publiku své hudební kousky v zakonzervované podobě. Před tímto albem vzniklo Motovidlo I s hosty (1999) a mnoho let dříve, ještě pod názvem Pražská Klamovka, tu byla šedivá kazeta (1990), žlutá kazeta “Žízeň” (1993) a bílé CD s kazetou “Šli paňáci silnicí" (1996). Všechny pokusy předešlé měly jedno společné: nahrávání a míchání proběhlo vždy v době co nejkratší,v průměru tak jeden, nejvýše dva dny. Mělo to řadu výhod, například se ušetřil drahocenný čas a zbytečně se nedávalo vydělat darmošlapům za mixážními pulty. V oficiální ideologii kapely byl tento nezvyklý způsob nahrávání v poklusu vydáván dokonce za záměr učinit nahrávku co nejautentičtější: vždyť na pódiu se hraje taky na první pokus a nějaké to uhlazování zvuku či dokonce bolestné odstraňování chyb by bylo zradou našich skalních posluchačů, kteří očekávají zvuk zemitý, okořeněný občasným zakolísáním v rytmu i výšce tónu. V tomto smyslu se přítomné album vymyká všem předešlým v míře takřka přelomové - ve studiu jsme strávili během ledna a února 2004 celých 100 hodin. Za tu dobu jsme bezbřehým způsobem plýtvali nahrávacími pokusy, a z těch nejlepších za pomoci digitální techniky a na slovo vzatých odborníků vymetli a vysmýčili vše, co jen vzdáleně připomínalo chyby. A nejen to, ve snaze zvukově se vyrovnat lidnatějším tělesům, jako jsou třeba Vídenští symfonikové nebo Alexandrovci, vpašovali jsme do nahrávek nástroje, které se u nás na pódiu běžně neobjevují, jmenovitě tympány, suché makovice, kostelní varhany, šumné vajíčko, piáno, kytaru, heligon a také naše vlastní naklonované hlasy. Zvuk CD se tak skutečně od běžného vystoupení liší, ale, jak se většina z nás domnívá, tato odlišnost není na újmu libých pocitů posluchače, spíše naopak, měl by to být jakýsi pokus něčím mu vynahradit nezaměnitelný zrakový vjem z živého vystoupení, kam patří například nenapodobitelné otálení pana Krásy při výběru čepic, nebo intenzivní odpočinek pana Konšala v pauzách přesahujících dvacet taktů.

Výběr a pořadí skladeb na tomto albu je podřízen dvěma pravidlům, důsledně uplatňovaným i na vystoupeních kapely. První pravidlo zní neopakovat! (stejnou písničku během jednoho vystoupení, jednoho dne, roku, v krajním případě života), druhé přeskakovat! (z žánru na žánr). Až na dvě (obě ve zcela jiné úpravě) se žádná skladba nevyskytla na předešlých nosičích. Výběr skladeb je pak rukavicí, vrženou do tváře těm potenciálním kritikům, kteří by se chtěli pokusit označkovat kapelu nějakou nálepkou.

Přikročme nyní k vlastnímu obsahu diskového kotouče a jeho jednotlivým kusům.

není to poprvé, kdy hudební uskupení Motovidlo z Prahy 5 nabídlo publiku své hudební kousky v zakonzervované podobě. Před tímto albem vzniklo Motovidlo I s hosty (1999) a mnoho let dříve, ještě pod názvem Pražská Klamovka, tu byla šedivá kazeta (1990), žlutá kazeta “Žízeň” (1993) a bílé CD s kazetou “Šli paňáci silnicí" (1996). Všechny pokusy předešlé měly jedno společné: nahrávání a míchání proběhlo vždy v době co nejkratší,v průměru tak jeden, nejvýše dva dny. Mělo to řadu výhod, například se ušetřil drahocenný čas a zbytečně se nedávalo vydělat darmošlapům za mixážními pulty. V oficiální ideologii kapely byl tento nezvyklý způsob nahrávání v poklusu vydáván dokonce za záměr učinit nahrávku co nejautentičtější: vždyť na pódiu se hraje taky na první pokus a nějaké to uhlazování zvuku či dokonce bolestné odstraňování chyb by bylo zradou našich skalních posluchačů, kteří očekávají zvuk zemitý, okořeněný občasným zakolísáním v rytmu i výšce tónu. V tomto smyslu se přítomné album vymyká všem předešlým v míře takřka přelomové - ve studiu jsme strávili během ledna a února 2004 celých 100 hodin. Za tu dobu jsme bezbřehým způsobem plýtvali nahrávacími pokusy, a z těch nejlepších za pomoci digitální techniky a na slovo vzatých odborníků vymetli a vysmýčili vše, co jen vzdáleně připomínalo chyby. A nejen to, ve snaze zvukově se vyrovnat lidnatějším tělesům, jako jsou třeba Vídenští symfonikové nebo Alexandrovci, vpašovali jsme do nahrávek nástroje, které se u nás na pódiu běžně neobjevují, jmenovitě tympány, suché makovice, kostelní varhany, šumné vajíčko, piáno, kytaru, heligon a také naše vlastní naklonované hlasy. Zvuk CD se tak skutečně od běžného vystoupení liší, ale, jak se většina z nás domnívá, tato odlišnost není na újmu libých pocitů posluchače, spíše naopak, měl by to být jakýsi pokus něčím mu vynahradit nezaměnitelný zrakový vjem z živého vystoupení, kam patří například nenapodobitelné otálení pana Krásy při výběru čepic, nebo intenzivní odpočinek pana Konšala v pauzách přesahujících dvacet taktů.

Výběr a pořadí skladeb na tomto albu je podřízen dvěma pravidlům, důsledně uplatňovaným i na vystoupeních kapely. První pravidlo zní neopakovat! (stejnou písničku během jednoho vystoupení, jednoho dne, roku, v krajním případě života), druhé přeskakovat! (z žánru na žánr). Až na dvě (obě ve zcela jiné úpravě) se žádná skladba nevyskytla na předešlých nosičích. Výběr skladeb je pak rukavicí, vrženou do tváře těm potenciálním kritikům, kteří by se chtěli pokusit označkovat kapelu nějakou nálepkou.